Díky šéfovi tratí Karlovarského AM bikemaratonu si dnes můžeme velmi podrobně představit všechna významná místa nejdelší trasy A na 75 km a těšit se, až na ni 10. srpna vyrazíme.
Vyrážíme z Divadelního náměstí v 9:00 (350 m. n. m.). Prostorná hlavní kolonáda s cvrkotem lázeňských hostů a zvědavých turistů nás dokonale naladí na závod. Hned po startu a následném přejetí Jánského mostu přes řeku Teplou závodníci vystoupají sice krátký, ale poměrně strmý úsek ulice Zámecký vrch, odkud po cca 250 m najedou na Sovovu stezku, kde trať opouští městské komunikace a stoupá na věhlasnou rozhlednu Diana (556 m n. m.). Následuje dlouhý technický sjezd a hravá pasáž kolem známého Jeleního skoku nad grandhotel Pupp. Zde na 5. kilometru se nachází důležité místo – ženy stoupají k zastávce lanovky, zatímco muži sjíždějí technickou serpentinou do druhého (zaváděcího) okruhu na ulici Pod Jelením skokem, průjezdem pod slavnou sochou kamzíka a objezdem kopce v terénu znovu vystoupají na rozhlednu Diana, aby se opět ocitli na zmíněném rozdělení, odkud už po stopách žen pokračují dále. Náročný výšlap k lanovce a opětovný sjezd nad Pupp, krátké vrstevnicové vydechnutí, a znovu stoupáme přes Vyhlídku Karla IV. (514 m. n. m.) k chatě U obrazu. Jsme bikeři, tudíž nás asfalt neláká a odměnou nám je dlouhý technický sjezd pěšinou Karla Čapka, v jehož dolní části na nás číhá nespočet zákrut a typických karlovarských „vraceček“. Se zadkem za sedlem dolétáme na silnici u Čapkovy chaty.
Pokračujeme doprava směrem na Březovou, asi po dvou stech metrech odbočujeme na rozcestí ve tvaru Y doleva a přejíždíme po mostě říčku Teplá. Po dalších 150 metrech zatáčíme Hamerskou ulicí prudce doleva směrem k hotelu Green Paradise (Alice), před nímž řadíme „šmudlu“ a odbočíme doprava na zpočátku strmou uzounkou pěšinku, která se po chvíli rozšiřuje, víceméně vrstevnicově narovnává a malebně se klikatí svahem, přičemž nás nutí dupat do pedálů při přeskakování odvodňovacích žlábků. Asi po kilometru přijíždíme na rozcestí nad tenisovými kurty, kde pokračujeme doprava mírně nahoru. Předchozí úsek nás navnadil, a tak pošetile nechceme polevit v tempu, čehož po chvíli litujeme. Naštěstí po půl kilometru dojíždíme na lesní asfaltku s názvem Okružní cesta, kde se napojujeme na červené turistické značení a stoupáme po něm doprava nahoru s perspektivou tří kilometrů trochu jiné trýzně. Po chvíli totiž odbočíme doleva spojkou na žlutou značku, po níž stoupáme k další neznačené odbočce prudkým úvozem vzhůru, kde se cesta mění ve zpevněnou a přivádí nás na rozcestí na vrcholu s modrým turistickým značením (rozdělení tras A a B). My po něm jedeme doprava na rozcestí lesních cest, odkud nás čeká dlouhý a povrchem pestrý sjezd na kraj obce Březová. Tady se pěšinkou nad domky dostáváme na červenou turistickou značku, po níž (jak jinak) stoupáme na asfaltovou Okružní pěšinu, kterou v duchu nejlepších MTB tradic pouze přetneme, abychom se dalším stoupáním ocitli na modré turistické značce, po níž valíme ve směru na Kolovou. Po nájezdu na silnici jedeme doprava do obce, po sto metrech zahýbáme doleva a kolem fotbalového hřiště dojíždíme k poslednímu domku u lesa s první občerstvovací stanicí.
Po projetí průseku za ní dojíždíme na šotolinovou cestu, po níž jedeme doleva před plot letiště a zahnutím doprava sjíždíme k obci Pila (Telenec). Po vyjetí z lesa zahneme doleva na žlutou značku a absolvujeme tříkilometrový úsek, který je místy (podle předchozího počasí) hezky blátivý. V místě, kde je konec lesa na dohled, před přejezdem můstku přes potok, opouštíme žlutou značku a zahýbáme doleva do nitra lesa s dalšími kořenovými a blátivými pastmi. Vyjíždíme z lesa na malebnou louku a po polní cestě jedeme doleva, až máme po 200 metrech v zorném poli budku letištní navigace. Držíme se lepší cesty, která se stáčí doprava a užíváme si další zážitek, tentokrát výtvarný – projíždíme proslulým vřesovištěm, které si před lety nenechala ujít světoznámá fotografka Tour de France Markéta Navrátilová. A když máme kliku, prolétne nám nad hlavou právě z letiště startující Boeing, prostě kýč jako hrom…
Za vřesovištěm na velkém písčitém rozcestí odbočíme doleva a po rovince, po něco víc než kilometrové rovné cestě dojíždíme před písčité parkoviště u výpadovky na Prahu naproti golfovému hřišti. Tady zahýbáme doleva a zprvu lesní pěšinou, pak polní cestou dojíždíme do nedaleké obce Olšová Vrata. Z ulice Ke Golfu odbočíme doprava do ulice Julia Mařáka, projedeme kolem točny autobusu č. 8 a stále rovně Hornickou ulicí přijíždíme na hlavní silnici. Pokračujeme rovně (Revoluční ulice) ve směru na Hůrky a Karlovy Vary, v levotočivé zatáčce odbočíme do Hůrek a v jejich centru si pohlídáme odbočku doprava ke hvězdárně, kolem které dojedeme lesem po žluté turistické značce na Pražskou silnici. Tu za asistence policie překřížíme a lesní cestou vyjedeme ke Goethově vyhlídce (641 m. n. m.). Čeká tu na nás zlatý hřeb trasy – nově vybudovaný singletrail s názvem Goetrail, který máme možnost historicky poprvé projet při závodě v celé jeho délce dvou kilometrů. Vrstevnicovou lesní cestou objedeme kopec a dalším stoupáním přes jeho dominanty – Camera obscura, Tři kříže a Otova výšina – se vyškrábeme zpět na Goethovu vyhlídku. Z ní sjedeme na Pražskou silnici a vracíme se do Hůrek k rozcestí u hvězdárny, kde nás hlídka pošle roztomilou lesní pěšinkou ke druhé občerstvovací stanici pod Vítkovou horou (644 m n. m., nejvyšší bod trasy).
Po občerstvení sjíždíme dolů z kopce po žluté. Cestou se připojuje modré značení – toho se teď budeme dlouho držet směrem doprava. Držíme se stále modré, jedeme po ní cca 2 km dlouhým mírným sjezdem až k chatě U Černé Marie, kterou vidíme po levé ruce. Projedeme kolem ní (opouštíme modrou turistickou značku) a užíváme si technický sjezd skalnatého ostrohu a několik serpentin, jimž místní spolek bikerů neřekne jinak než „lanýžovka“ – to proto, že při závodě tu v pravotočivé vracečce pravidelně někdo podoben kanci obličejem vyrývá lanýže ze země. Fotograf si tu prostě jen stoupne, nastaví přístroj na sekvenční režim a má žně. Opodál číhá pár schůdků a je dobré být na ně připraven. Pod nimi pak pěšinka uhýbá doleva a po krátkém uzoučkém traverzu nás katapultuje u můstku na kraji parku nad hotelem Richmond, kde náš výkon potměšile sleduje mramorová socha bohyně lovu Diany s nerozlučným jelínkem.
Jsme zase ve Varech a už se z nich nehneme, ačkoliv je před námi ještě pěkných pár kilometrů. Pokračujeme přes můstek. Držíme se lepší pěšiny, která nás dovede na vrstevnicovku nad řekou a jedeme po ní doleva proti proudu. Projedeme kamennou bránou a před levotočivou zatáčkou si připravíme šmudlu, protože za ní si na nás brousí zuby krátký, ale strmý výšlap po skále. Ignorujeme všechna rozcestí a dupeme stále rovně, dokud nesjedeme na silničku u Beethovenova altánu. Tu přejedeme a pokračujeme lesní pěšinou k řece ve směru proti proudu. Stále se držíme blíže k řece. Pěšinka je úzká a naprosto úchvatná, technicky po ní sjíždíme k řece až k uzavřenému můstku, za nímž narazíme na otevřenou branku v plotě tenisových kurtů areálu Gejzírpark. Krátký průjezd areálem nás přivádí k desetimetrovému brodu přes řeku Teplá, jedné z osvěžujících atrakcí s velkou diváckou atraktivitou. Brod je při závodě bezpečně průjezdný, protože má panelové podloží a s hrázným v nedaleké Březovské přehradě máme domluvu, že drží hladinu na max. 30 centimetrech. Vyplatí se do něj vletět a užít si ho.
Po vyjetí z brodu najíždíme na silnici a jedeme po ní doprava. Po cca 400 metrech koukáme vlevo a hlídáme si odbočku doleva do lesa na žlutou turistickou značku. Jak ji zmerčíme, hned si připravíme nejlehčího kašpárka, protože následných 500 metrů po Hadí stezce je nejstrmější stoupání na trase. S vyhřezlými plícemi a v potu tváře přijíždíme na rozcestí, kde – bohudík! – opouštíme žlutou a pokračujeme doleva vrstevnicí (Findlaterova stezka) před Findlaterův altán. Technickou pěšinkou od něj klesáme přes řadu serpentin na krásnou Spodní Odpolední cestu, klikatící se ve svahu přes prvorepublikové můstky. Na rozcestí za posledním z nich, nad bývalou benzínovou pumpou, odbočíme doprava nahoru a vystoupáme na Horní Odpolední cestu, na které zahneme prudce doprava a stoupáme po ní stále nahoru bez odbočení. Stoupání má asi 1,5 kilometru, je plynulé a táhlé a dobře se v něm demoralizují soupeři, pokud máte stále síly nazbyt. Mně se tady už většinou chce brečet, protože jsem sice schopný stavitel tratí, ale mizerný závodník. Dojíždíme na rozcestí před pomníčkem Ave Maria, kde odbočíme vlevo nahoru Rusalčinou stezkou a stoupáme k chatě Rusalka. Odbočíme doleva kolem Páralovy jedle a pěšinou po rovině dojedeme k dalšímu rozcestí, na něm doprava a přijedeme na lesní asfaltku. Přes ni jedeme rovně na lesní pěšinu, po které sjíždíme asi 500 metrů dolů. Dojíždíme na asfaltové rozcestí, kde pokračujeme rovně po asfaltce na další rozcestí s myslivnou, na kterém odbočíme mírně vpravo na Nerudovu stezku. V tomto místě je při závodě na dohled občerstvovačka, která se nás ovšem zatím netýká, protože se k ní ještě vrátíme. Po Nerudově stezce sjedeme kousek dolů a zahnutím doleva vystoupáme kolem bílého kříže Na Rohanovu cestu.
Zpevněná Rohanova cesta nás po 500 metrech přivádí k Rohanovu kříži s výhledem na centrum Karlových Varů. Ten objedeme a pěšinkou kolem vodojemu sjedeme na lesní cestu nad střelnicí Magnum, odkud mírně stoupáme ke Smrkovému srubu na Lesmistrově pěšině. Tady na rozcestí pokračujeme po Lesmistrově cestě, která se později stáčí doleva a stoupá. Jedeme po ní stále vzhůru a dojíždíme konečně k třetí občerstvovací stanici na rozcestí u hájenky a Fibichova altánu. Ignorujeme asfalt, zahneme prudce doprava kolem Fibichova altánu a šotolinovou Doubskou cestou jedeme mírně dolů, později po rovině cca 1,5 km, až narazíme na rozcestí u mýtiny. Zde se vydáme kolmo doleva a pěkným singletrackem, jenž je v závěru plný kořenů, dojedeme k chatě Rybářská bašta za hrází rybníka Linhart. Zahneme doprava nahoru, na asfaltce (Sovova stezka) a mažeme po ní kolem místní atrakce – pozorovací lávky u Lučních rybníků. Krátkým stoupáním po asfaltové lesní cestě a mírným sjezdem neznačenou lesní pěšinkou dojíždíme na rozcestí u lesní restaurace Linhart a lanového centra. Bedlivě hlídáme modrou turistickou značku, abychom si po ní „vychutnali“ hustý výšlap úzkou šotolinkou doleva nahoru, napříč asfaltovými serpentinami až na Doubskou horu – Aberg. Stále po modré pokračujeme sjezdem na rozcestí ke Křížku a odtud přes asfaltku do lesa, kde odbočíme z modré na neznačenou lesní cestu, která nás sjezdem přivádí na vyhlídkovou asfaltku nad přehradou nedaleko úpravny vod. Po ní se několika kilometry směrem doprava vrátíme zpět k Linhartu, přesněji k lanovému centru.
Před ním zahneme doleva a přejedeme asfaltovou Tuhnickou cestu. Za závorou zahneme na pěknou pěšinku doprava, abychom dojeli na rozcestí u lavičky, kde odbočíme doleva a dál stoupali lesní pěšinou. Po cca 200 metrech jsme obezřetní, abychom neminuli špatně viditelnou odbočku doleva, která nás hravým singletrackem přivede k bývalé dřevěné vyhlídce nad Doubským lomem. Orgastickou technickou pasáží a následným obtížným balvanitým sjezdíkem dojedeme na lesní rozcestí, kde pokračujeme víceméně mírně z kopce doprava. Na dalším rozcestí s dřevěným posezením se vydáme mírně doprava a dojedeme na asfaltovou Tuhnickou cestu nad obcí Doubí. U nedaleké Doubské chaty zahneme doprava a po chvíli doleva lesní pěšinkou, která nás po přetnutí asfaltky sjezdem vyhodí na cyklostezce, po níž pokračujeme doprava k železničnímu viaduktu. Dáváme bacha, aby se nám to moc nerozjelo a stačili jsme dobrzdit u garáží mezi domky, kde zahýbáme doprava a držíme se stále ulice Pod lesem. Ta končí kratičkým panelovým výšvihem u železničního přejezdu, kde zahneme doleva a sjíždíme opět po panelech směrem k silnici (Plzeňská). Na ni ale nevjedeme, protože 30 metrů před ní zahneme doprava na pěšinku kolem garáží, za nimiž se držíme vpravo. To nás kolem zahrádek přivádí k dvěma halám KV Areny, kde už to známe. Jsme v cíli!